Nature and Wildlife photography

jirihrebicek.cz
fade

Kostarika - týden II.

DOMINICAL

Den 8
Dominical nás hned první ráno přivítal nádherným světelným představením. S Petrem toho využíváme a navzájem si pořizujeme fotky osamělého fotografa kráčejícího po pláži:) Po pár minutách docházím k Ondrovi, který již nahání volavku do ranního protisvětla. Zaléhám do bahna a pokouším se taky o nějakou náladovku. To nám vydrží až do chvíle než se k nám přidá Petr a volavku vyplaší. Tohoto jevu jsem si poté všiml ještě několikrát:)

Po snídani se s Petrem projít kolem řeky Baru. U jejího ústí do moře obdivujeme ceduli "Pozor krokodýli", kterou jsme ještě nikdy neviděli, ale toto varování nám ovšem v hlavách moc dlouho nevydrželo. K řece sbíháme hned, jakmile jsme uviděli první ptáky. Nejzajímavější z nich, volavka proměnlivá, měla navíc celkem dost trpělivosti a nechala mě připlazit se na nějaké 4 metry. Odlétá až poté, co Petr podnikl pokus se k ní dostat taky blíž. Překvapivě:)
Cestou zpět pozorujeme na druhé straně řeky krokodýla vyhřívajícího se na břehu. Teprve teď nám dochází, že při pobíhání kolem řeky na nás může z vody vykouknout něco o trochu zubatějšího než volavka.

Odpoledne vyrážíme s Ondrou a Petrem na kopec nad vesnici za tukany. Po chvíli čekání se tukani začínají ozývat a to dokonce hned ze dvou směrů. Obě skupinky se potkávají na stromech přímo proti nám – celkově napočítám asi 10 jedinců. Většina z nich je bohužel pořád daleko, tak se rozhoduji pro telekonvertor. S mým objektivem 400/5,6 to znamená ostřit manuálně přes LiveView což není při focení tukanů poskakujících po větvích zrovna ideální.
Zabrán do hledání tukanů v hledáčku propásnu moment, kdy začnou postupně odlétat. Ondra s Petrem hlásí první povedené fotky tukanů v letu. V momentě, kdy jsem připraven i já, zůstává na stromě jeden pták. Pečlivě zaostřuji a jsem připraven. Tukan se rozletí a já neomylně proostřuji, takže si na fotkách můžu prohlídnout maximálně tak les v dáli s rozmazaným tukanem v popředí.

Nepovedeným pokusem o letovku tukana mám zkaženou náladu po celý zbytek odpoledne. Ta se zlepší až večer po druhém pivu:)



HACIENDA BARU

Den 9
Ondra nabízí výlet za tukany všem těm, kteří včera nešli. Ráno ovšem celkem vydatně prší a proto se výprava za tukany nesetkává s ohlasem a vyrážíme ve stejném složeni jako včera. Ondra už tukana v dešti vyfoceného má a tak se rozhoduje pro návrat zpět poté, co jsme promočeni na kost ještě před koncem vesnice. Petr to chce vzdát pod kopcem, ale podaří se mně ho přesvědčit. Nahoře není po tukanech ani vidu ani slechu a tak to po pár minutách vzdáváme a jdeme na snídani. Skupinku tukanů nakonec potkáváme přímo na hlavní cestě v Dominicalu jak se krmí na palmách. Uděláme pár fotek a jdeme se nakrmit taky, abychom stihli odjezd do Haciendy Barú.

Hacienda Barú je soukromá rezervace na pacifickém pobřeží je pár kilometrů od Dominicalu (http://www.haciendabaru.com).

Cesta stezkou pralesem směrem na pláž nebyla zrovna zajímavá, ale setkání s lenochodem a tlupou malp kapucínských bylo příjemným rozptýlením.

Vítaný odpočinek v hospodě u vchodu narušuje pouze krátká honba za nádherným kolibříkem purpurotemenným, který nám všem dal pouze jedinou příležitost ho vyfotit. Ondrovi se ho vyfotit podařilo. Já bych ho vyfotil taky, ale to bych nesměl mít obě ruce levý!



MANUEL ANTONIO

Den 10
Manuel Antonio je soukromá přírodní rezervace, která se více než zvířaty hemží turisty. I když při troše snahy se dá narazit i na nějaké zvíře. Někdy si vás zvířata najdou sama, jako třeba neodbytná rodinka mývalů:) Den plyne celkem pomalu a nakonec se skoro všichni potkáváme na pláži a dopřáváme si zaslouženého odpočinku. Poklidný závěr dne zpestřuje Jirka, který se nedostavil na místo setkání před odjezdem.
Po pár minutách začíná převládat názor, že se díky vysílení z odmítání potravy, stal obětí divé zvěře (roztomilého hlodavce agutiho nebo nezbedné rodinky mývalů:))
Skoro po hodině, kdy park opustili i poslední návštěvníci se najednou objevuje s tím, ze nevěděl na kdy byl naplánován odjezd a že si zapamatoval pouze to, že máme sraz v restauraci s vývěsním štítem (to ho nakonec zmátlo, protože vývěsní štít měla většina restaurací v okolí:))

CAŇO NEGRO

Den 11
Caňo Negro je rájem vodních ptáku, kajmanů a komárů. Jirka lituje, že se ještě doma nenaučil rozeznávat komáry, které přenáší horečku dengue:)
Naše ubytování je na strategickém bodě poblíž hospody a obchůdku. Majitelka hospody je Ondrou upozorněna na účel naší návštěvy a za chvíli byly na nedalekém stromě půlky pomerančů. Pak už je jen otázkou času než se vše rozkřikne mezi opeřenými obyvateli a hned je co fotit. Navíc se člověk ani nemusí vzdalovat od vychlazeného Imperialu:)

Po občerstvení vyrážíme na obchůzku a Ondra upozorňuje na místa, kde se dá něco zajímavého najít a sám odchází na lov. Než se s Petrem rozhodneme, co budeme dělat, tak se s námi dá do řeči domorodec, který přijel po řece pro manželku. Svou lámanou španělštinou se snažím pochopit, co po nás chce a nakonec to je Petr, který se znalostí dvou slov první pochopil, že nám nabízí projížďku po řece. Stejně nemáme co dělat, tak smlouváme cenu na 15 dolarů za jednoho a po příchodu paní domorodcové můžeme vyrazit. Kolem řeky to skutečně žije. Potkáváme kajmany, na keřích vyhřívající se leguány, občas se kolem prožene rybařík nemluvě o tom, že na každých pár metrech u vody číhá na svůj úlovek jedna asi ze sedmi druhů volavek, které se zde vyskytují.
Nejdřív musíme vyložit paní domu, ale začíná se rychle stmívat a nastává souboj s časem. Náš lodivod pořád nechápe, že se potřebujeme dostat někam, kde ještě svítí a neustále nás vozí po zastíněné straně řeky. Takže tuto vyjížďku můžeme spíše zařadit do kategorie turistických:)
Nicméně řeka vypadá skutečně nadějně a tak se s naším známým domlouváme i na příští ráno.



Den 12
Během následujícího dne se, kromě ranní vyjížďky po řece a poflakování se od ničeho k hospodě, nic mimořádného nestalo:)



Den 13
Pro změnu ranní vyjížďka na lodi. Poprvé se na vyjížďku chystá i Jirka a největší zápletku má z toho kam schovat peníze a doklady, kdyby náhodou přepadl přes palubu. Celou cestu se radši držím na opačném konci lodi, aby skutečně náhodou přes palubu nepřepadl:)

Po návratu se scházíme v hospodě u snídaně a Petr s Ondrou hlásí tlupu opic prý na stromě za vesnicí. Nechávám si detailně popsat cestu a s plnou polní opouštím útulnou hospodu s tím, že se za chvíli vrátím. Asi po třech kilometrech svižného pochodu, kdy jsem Ondru i Petra počastoval spoustou nelichotivých výrazů, mně pomalu dochází, že buď jsem něco špatně pochopil nebo jsem netrefil tu správnou odbočku za vesnicí. Potupně se tedy vracím a nechám se dovést na správné místo. Opice samozřejmě nikde, tak se vracím k osvědčenému stromu s pomeranči a k Imperialu:)



Den 14
Třetí den už mě nebaví ani focení ptáků z hospody a tak si krátím čas do odpolední vyjížďky procházením se po vesnici ve snaze narazit na něco zajímavého. Kolibříky jsem odepsal již po příjezdu do Caňo Negra, ale na rozkvetlém stromě na jednom z pozemků objevuji kolibříka achátového, kterého jsme ještě nikde nepotkali. Nenápadné postávání s foťákem u plotu nakonec nese svoje plody a kromě kolibříka achátového se o fotogenických růžových květů na chvíli zastavil i kolibřík lesklý.

Odpoledne se naše skupina dělí na ty, co odjíždí trávit Vánoce s rodinami a dětmi, a na ty ostatní, kteří spolu ještě musí týden vydržet:)
Zde také končí naše štěstí ohledně počasí, kdy občas zapršelo. Od teď nám občas pršet nebude:)


PORTFOLIOS





ENTER GALLERY


VIDEOS




Indonesia - Komodo Dragons

ENTER GALLERY